Pojmologie

 

Abeceda

Seskupení písmen do určitého stabilizovaného celku. První abecedy vznikly v době, ve které se piktogramy vyvinuly do znaků znamenajících jednotlivé hlásky. Moderní abecedy jsou společně odvozeny od severosemitského písma, které vzniklo ve východním Středomoří okolo roku 1700 př. n. l.[1]

 

Analýza ručního písma

Analytická metoda, která se obdobně využívá jak v grafologii, tak i v písmoznalectví. Obě vědní disciplíny si však vypracovaly rozdílné pracovní postupy a využití této metody. Např. v oboru písmoznalectví probíhá analýza ve dvou rovinách, a to obecné a zvláštní rovině zkoumání.

 

Dílčí komponenty

Písmoznalecký termín označující elementy písmen, diakritických a interpunkčních znamének anebo prvky jiných grafických znaků či symbolů.

 

Dynamický stereotyp

Ustálení a zautomatizování soustavy reakcí organismu na opětovné podmínky např. při chůzi, gestikulaci, mluvení či psaní. Pro písmoznalectví je dynamický stereotyp základní stavební kámen, protože právě individuálnost a jedinečnost písemného projevu dovoluje zkoumání ručního písma za účelem identifikace příp. vyloučení pisatele a ověřování pravosti podpisu. Písmoznalci mj. zkoumají nakolik se dynamický stereotyp pisatele odráží ve stabilitě či variabilitě jeho rukopisu.

 

Expertíza ručního písma

V České republice působí dva obory - písmoznalectví a kriminalistika -  ve kterých je možné shodně najít specializace zabývající se zkoumáním ručního písma za účelem identifikace anebo vyloučení pisatele a ověřování pravosti sporného podpisu. Jednou ze specializací je expertíza ručního písma, která spadá pod forenzní obor kriminalistiky; specializace na ruční písmo se řadí do oboru písmoznalectví. 

 

Grafologie

Moderní grafologie je obvykle řazena mezi psychodiagnostiku, konkrétně do grafických projektivních metod. Grafologie zkoumá rukopisy a na základě jejich rozboru sestavuje psychologické portréty pisatelů.

 

Identifikace osoby

Ztotožnění na základě příslušných vlastností, vztahů, funkcí, specifikace, stanovení typu či druhu anebo přiřazení k vymezené třídě. Člověk může být subjektem i objektem identifikace osoby, která patří mezi zvláštní a specifické případy obecné identifikace.[2]

 

Identifikační znak

Písmoznalecký termín, který označuje znak (základní komponentu nebo multikomponentu) z rukopisu, který se individuálně odchyluje od jiných znaků, především pak od písařské normy.

 

Jazyk

Dorozumívací prostředek sloužící k ústní a písemné komunikaci příslušníků lidského společenství. Na světě existuje několik tisíc druhů jazyků, které jsou tříděny podle genetické příbuznosti, typických rysů a zeměpisného rozložení.[3]

 

Kriminalistická grafická expertiza

Specializované pracoviště Kriminalistického ústavu Praha užívá souhrnný název kriminalistická grafická expertiza zahrnující jak expertizu ručního písma, expertizu písma psacích strojů, tak i technické zkoumání dokladů  a písemností, včetně zkoumání cenin.

 

Multikomponenty

Písmoznalecký termín označující graficky nedělitelná spojení základních komponent.

 

Papír

První zmínka o vynálezu papíru je zapsaná v čínské ročence z roku 105 př. n. l., ve které Cchaj Lun popisuje podrobně výrobu nového psacího materiálu. Rozmáčené hadry se drtily v hmoždíři a z nich získaný prášek se mísil v plochých mísách s vodou, čímž vznikla kaše. Ta se následně lisovala, vysoušela a mandlovala do hladka. Poslední úpravou bylo škrobení papíru.[4] Na starý kontinent proniklo tajemství výroby papíru až o tisíc let později, a to díky Arabům, kteří vynález od Číňanů převzali. V našich zemích se začíná užívat hadrový papír až na konci 14. století.

 

Písařská norma (též školní norma)

Písmoznalectví pracuje s písařskou normou, tj. školní předlohou, podle které analyzuje a komparuje nalezené znaky v ručním písmu. Naše školní norma psacího písma pochází z roku 1932 a až na malé obměny je po celé století relativně ustálená.

 

Písařská úroveň

Úroveň pisatele v rámci osvojení procesu psaní. Ta je ovlivněna řadou vnitřních a vnějších faktorů, především pak úrovní zautomatizování psacího procesu.

 

Písemný projev

Písmoznalectví se specializací na ruční písmo se zaměřuje na zkoumání písemných projevů, které jsou vyhotoveny ručním písmem. Ručně psaný text obsahuje technickou, grafickou a jazykovou stránku pisatele.

 

Písmeno

Písmeno je základním grafickým znakem pro hláskové písmo. Seskupení všech užívaných písmen tvoří v určitém stabilizovaném řazení abecedu.[5]

 

Písmo

Ucelený systém grafických znaků, na kterých se lidská společnost nebo komunita domluvila. Písmo slouží k trvalému uchovávání myšlenek, které jsou vyjádřeny jazykem dané pospolitosti.[6]

 

Písmoznalectví

Písmoznalectví je věda a soudní obor, který má dvě specializace. Zabývá se buď zkoumáním ručního písma nebo písmem psacích strojů.  Písmoznalectví se specializací na ruční písmo je forenzní disciplína, která zkoumá ručně psané písemné projevy za účelem identifikace nebo vyloučení pisatele a ověřování pravosti sporných podpisů.

 

Rozbor ručního písma

viz analýza ručního písma

 

Ruční text

viz písemný projev

 

Variabilita písma

Písmoznalec zkoumá, jak moc je dané ruční písmo variabilní nebo naopak stabilní. Rozmanitost písma je ovlivněna nejen vnějšími faktory, ale také vnitřní variabilitou pisatele, tedy jeho projevem písemného proslovu. Tento projev se postupně zrychluje, stabilizuje a bezděčně automatizuje (ustálení dynamického stereotypu).

 

Základní komponenty

Písmoznalecký termín označující písmena, diakritická a interpunkční znaménka anebo jiné grafické znaky či symboly.

 


[1] HARRISON, Ian, et. al. Znaky a symboly. 1. vyd. Praha : Euromedia Group, k. s., 2009. s. 306. ISBN 978-80-242-2492-3. 

[2] RAK, Roman, et. al. Biometrie a identita člověka : ve forenzních a komerčních aplikacích. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. s. 44. ISBN 978-80-247-2365-5.

[3] ADAM, Jan, et al. Ottova encyklopedie A – Ž. Praha : Ottovo nakladatelství, 2007. s. 764. ISBN 80-7360-014-5.

[4] KÉKI, Béla. 5000 let písma, 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1984, s. 61.

[5] ADAM, Jan,  et al. Ottova encyklopedie A – Ž, s. 764.

[6] KÉKI, 5000 let písma, s. 61.