Písařská norma
Vývoj písařské normy byl podobně složitý jako u písma. Při vývoji abecedy vznikla potřeba vymyslet takové písmo, které by bylo rychlé a časově úsporné. K tomuto účelu se nejvíce hodil kurzívní druh písma, který zaznamenal na počátku 19. století prudký rozvoj. Již desítky let je vyučován ve školách jako známé psací písmo. Typickým znakem je spojování více písmen jedním tahem a pravý sklon.
V roce 1932 byly zavedeny výnosem Ministerstva školství a osvěty jednotné tvary psací latinky.[1] Česká školní předloha (písařská norma) prošla během minulého století drobnými úpravami, ale jinak je platná dodnes.
Vedle této tradiční písařské normy se dnes zkušebně vyučuje i „moderní“ školní předloha Comenia Skript, která je velmi podobná perličkovému písmu. Jak již bylo uvedeno, v České republice se běžně setkáváme se třemi druhy písma, a to kurzívním, hůlkovým a perličkovým.
Znalost písařské normy je pro písmoznalce důležitá, protože zkoumání textových projevů je založeno na dynamickém stereotypu, tj. jedinečnosti a individuálnosti daného rukopisu. Odchylky od školní normy znamenají individualizované znaky, které mohou být identifikačně důležité a na jejichž základě je možné identifikovat pisatele.
[1] RAK, Roman, et. al. Biometrie a identita člověka : ve forenzních a komerčních aplikacích, s. 415.